V Edenu už nebyl pěkný fotbal vidět hodně dlouho, takže když se mě kamarád zeptal, zda s ním nechci zajet na bundesligu, moc jsem neváhal. Volba padla na zápas pátého kola mezi Norimberkem a Stuttgartem. Vybrali jsme si lístky do rohu jižní tribuny, měli jsme tak tedy pěkný výhled na oba početné kotle.
Vzhledem k tomu, že jsme si objednané lístky museli vyzvednout na pokladnách stadionu nejpozději hodinu a půl před začátkem zápasu a netušili jsme, jak to bude vypadat s dopravou, vyjeli jsme z Plzně necelé čtyři hodiny před výkopem, který byl stanoven na osmou hodinu večerní. Cesta však probíhala nad očekávání, nikde na dálnici nebylo jediné omezení a i počet aut, které jsme na skoro dvěstě kilometrů dlouhé trase, by se snad dal spočítat na prstech jedné ruky. V Norimberku jsme tak byli ani ne za hodinku a půl plynulé jízdy. Naváděni navigací jsme chtěli zaparkovat blízko stadionu, u příjezdu však stál policista a odkláněl dopravu zpět, takže jsme nakonec zaparkovali cca kilometr od stadionu v lesíku na malém parkovišti u August-Meier Helm. Došli jsme si vyzvednout lístky a šli jsme si obhlédnout okolí stadionu. Ten je dobře situován na kraji města v klidné zóně, naproti němu se nachází hokejová hala, ve které se hrálo před lety hokejové mistrovství světa. Překvapeni příznivou cenou jsme si koupili občerstvení, klobásky chutnaly skutečně jako klobásky a pivo plzeňského typu značky Kulmbacher bylo nejenže alkoholické (obsah alkoholu byl vyšší než u českých "dvanáctek"), ale k mému údivu prodávané pěkně vychlazené v lahváčích.
Půl hodiny před zápasem jsme šli na svá místa. Hned za vstupní bránou na tribuně Jih provozuje občerstvení slávistům ne neznámá firma Aramark, stejně tak všude možně byla reklama na Hochtief. Spolu s vlajícími klubovými vlajkami v barvách bílé a červené na stožárech před stadionem téměř po celém obvodu si slávista připadá jako ve známém prostředí.
Jako známé slávistům musí připadat i počínání kotle Norimberských, kteří byli ve svém severovýchodním rohu stadionu na sebe namačkáni tělo na tělo a celý zápas fandili jak o život, mávali nad hlavami vlajkami a některé jejich chorály měly nápěv stejný nebo přinejmenším podobné jako mají chorály slávistické. Těžko odhadovat, kolik fanoušků se v kotli domácího týmu sešlo, na stadionu s kapacitou 48.000 diváků však zápasu shlíželo necelých 37.000 lidí, v domácím kotli mohlo být ale odhadem možná i sedm osm tisícovek lidí, naproti tomu v kotli hostujícího Stuttgartu bylo maximálně "jenom" dva tisíce fandů.
Když nastupovali hráči na hrací plochu, hrála chytlavá norimberská hymna, všichni fanoušci na stadionu povstali a tleskali. Fanoušci fandili jak o život nejen v obou kotlích, ale i v našem jihozápadním rohu stadionu, celý zápas a nadšeně se radovali i z každé nepovedené přihrávky hostí. Ti však měli po většinu zápasu více ze hry, což však bylo ovlivněno i tím, že domácí Schieber vstřelil po chybě stoperů (tedy situaci, kterou slávisté moc dobře znají) již ve třetí minutě branku a Norimberk se tak nemusel hnát dopředu, zatímco Stuttgart (který mimochodem za dvě předešlá utkání měl impozatní skóre 10:0) se musel snažit, aby vyrovnal.
To se mu povedlo už v prvním poločase, ale Pogrebňakova branka nebyla uznána pro faul na obránce. Poté některý z hostujících hráčů napálil zpoza vápna břevno. Po změně stran vsítil znovu branku, tentokráte však nebyla uznána pro ofsajd. Konečně třetí vstřelaná branka Stuttgartu Cacauem byla rozhodčími shledána jako regulerní a skóre tedy bylo 1:1. To už Norimberk hrál v deseti hráčích, přesto po strhujícím závěru dokázal vsítit vítěznou branku, když čtyři domácí hráči postupovali v rychlém brejku proti dvěma obráncům a díky skvěle načasované přihrávce nakonec šel Pinola sám na brankáře a proměnil, na stadionu naplno propukly převážně radostné emoce a rozhodčí minutu poté zápas ukončil.
Po zápase jsme si ještě koupili na památku šálu Norimberku a po půlnoci jsme byli zpět v Plzni. Mohu všem slávistům doporučit vydat se na některý další zápas Norimberku, neboť není příliš daleko od Prahy (necelých 300 km, ovšem 99% trasy leží na dálnici a na německé straně je až na pár kilometrů s omezením rychlosti na "stodvacet" neomezená rychlost, takže se trasa dá ujet z Prahy za dvě a půl hodiny); ceny nejsou přemrštěné (lístek na místa s hodně dobrým výhledem nás vyšel na 23 euro, zápasový bulletin o osmdesáti stránkách (!) s vyčerpávajícíma informacema nás vyšel na jedno euro, klobásky stojí od dvou do tří euro, alkoholické pivo dvě eura - ceny tedy opravdu podobné Edenu...) a narozdíl od (alespoň nejbližších) zápasů v Edenu se dá očekávat pohledná ofenzivní podívaná.
Vzhledem k tomu, že jsme si objednané lístky museli vyzvednout na pokladnách stadionu nejpozději hodinu a půl před začátkem zápasu a netušili jsme, jak to bude vypadat s dopravou, vyjeli jsme z Plzně necelé čtyři hodiny před výkopem, který byl stanoven na osmou hodinu večerní. Cesta však probíhala nad očekávání, nikde na dálnici nebylo jediné omezení a i počet aut, které jsme na skoro dvěstě kilometrů dlouhé trase, by se snad dal spočítat na prstech jedné ruky. V Norimberku jsme tak byli ani ne za hodinku a půl plynulé jízdy.
Naváděni navigací jsme chtěli zaparkovat blízko stadionu, u příjezdu však stál policista a odkláněl dopravu zpět, takže jsme nakonec zaparkovali cca kilometr od stadionu v lesíku na malém parkovišti u August-Meier Helm. Došli jsme si vyzvednout lístky a šli jsme si obhlédnout okolí stadionu. Ten je dobře situován na kraji města v klidné zóně, naproti němu se nachází hokejová hala, ve které se hrálo před lety hokejové mistrovství světa. Překvapeni příznivou cenou jsme si koupili občerstvení, klobásky chutnaly skutečně jako klobásky a pivo plzeňského typu značky Kulmbacher bylo nejenže alkoholické (obsah alkoholu byl vyšší než u českých "dvanáctek"), ale k mému údivu prodávané pěkně vychlazené v lahváčích.
Půl hodiny před zápasem jsme šli na svá místa. Hned za vstupní bránou na tribuně Jih provozuje občerstvení slávistům ne neznámá firma Aramark, stejně tak všude možně byla reklama na Hochtief. Spolu s vlajícími klubovými vlajkami v barvách bílé a červené na stožárech před stadionem téměř po celém obvodu si slávista připadá jako ve známém prostředí.
Jako známé slávistům musí připadat i počínání kotle Norimberských, kteří byli ve svém severovýchodním rohu stadionu na sebe namačkáni tělo na tělo a celý zápas fandili jak o život, mávali nad hlavami vlajkami a některé jejich chorály měly nápěv stejný nebo přinejmenším podobné jako mají chorály slávistické. Těžko odhadovat, kolik fanoušků se v kotli domácího týmu sešlo, na stadionu s kapacitou 48.000 diváků však zápasu shlíželo necelých 37.000 lidí, v domácím kotli mohlo být ale odhadem možná i sedm osm tisícovek lidí, naproti tomu v kotli hostujícího Stuttgartu bylo maximálně "jenom" dva tisíce fandů.
Když nastupovali hráči na hrací plochu, hrála chytlavá norimberská hymna, všichni fanoušci na stadionu povstali a tleskali. Fanoušci fandili jak o život nejen v obou kotlích, ale i v našem jihozápadním rohu stadionu, celý zápas a nadšeně se radovali i z každé nepovedené přihrávky hostí. Ti však měli po většinu zápasu více ze hry, což však bylo ovlivněno i tím, že domácí Schieber vstřelil po chybě stoperů (tedy situaci, kterou slávisté moc dobře znají) již ve třetí minutě branku a Norimberk se tak nemusel hnát dopředu, zatímco Stuttgart (který mimochodem za dvě předešlá utkání měl impozatní skóre 10:0) se musel snažit, aby vyrovnal.
To se mu povedlo už v prvním poločase, ale Pogrebňakova branka nebyla uznána pro faul na obránce. Poté některý z hostujících hráčů napálil zpoza vápna břevno. Po změně stran vsítil znovu branku, tentokráte však nebyla uznána pro ofsajd. Konečně třetí vstřelaná branka Stuttgartu Cacauem byla rozhodčími shledána jako regulerní a skóre tedy bylo 1:1.
To už Norimberk hrál v deseti hráčích, přesto po strhujícím závěru dokázal vsítit vítěznou branku, když čtyři domácí hráči postupovali v rychlém brejku proti dvěma obráncům a díky skvěle načasované přihrávce nakonec šel Pinola sám na brankáře a proměnil, na stadionu naplno propukly převážně radostné emoce a rozhodčí minutu poté zápas ukončil.
Po zápase jsme si ještě koupili na památku šálu Norimberku a po půlnoci jsme byli zpět v Plzni. Mohu všem slávistům doporučit vydat se na některý další zápas Norimberku, neboť není příliš daleko od Prahy (necelých 300 km, ovšem 99% trasy leží na dálnici a na německé straně je až na pár kilometrů s omezením rychlosti na "stodvacet" neomezená rychlost, takže se trasa dá ujet z Prahy za dvě a půl hodiny); ceny nejsou přemrštěné (lístek na místa s hodně dobrým výhledem nás vyšel na 23 euro, zápasový bulletin o osmdesáti stránkách (!) s vyčerpávajícíma informacema nás vyšel na jedno euro, klobásky stojí od dvou do tří euro, alkoholické pivo dvě eura - ceny tedy opravdu podobné Edenu...) a narozdíl od (alespoň nejbližších) zápasů v Edenu se dá očekávat pohledná ofenzivní podívaná.
